Úvahy z ostrova
Vždycky jsem chtěl pobývat někde, kde to "žije". Moderní civilizace se všemi vymoženostmi, Wi-Fi na každém roku, donáška jídla pomalu až na gauč, obchody s nekonečnými slevami a nespočtem možností zábavy. A když už na takovém místě jsi, po nějakém čase si zvykneš na život v neustálém hluku, světelném smogu a hlavně připojený na "systém", kde se neustále musí něco dít. Jenže reálný svět je jenom takový předskokan "Matrixu". Ten skutečně pokročilý svět moderního otrokářství je online prostor. Máš tam vše, nevyčerpatelně, okamžitě a "zadarmo". Platíš přece jenom takovou nepatrnou drobností, časem svého života, který už nikdy nedostaneš zpět. Rád bych řekl, že když tohle všechno vím, tak se těmto virtuálním okovům dokážu úspěšně vyhýbat, ale bohužel tomu není tak. Mým záměrem je sdílet pocity z "odpojení", něčeho, co jsem už zapomněl, jaké může být.
Po vylodění na mole ostrova není moje hlava rozhodně nadšená, obzvlášť teda můj osobní šotek v podobě skeptického over-thinkera, který vymýšlí všechny možné tragické scénáře. Už po cestě katamaránem mi tohle moje "já" našeptávalo, že by bylo dobré zchecknout jak daleko je to na pevninu. Strýček Google mi hned odpoví, že přibližně 20 kilometrů. To je voda na můj mlýn pro tohoto vnitřního poseru. "Okej, až uklouzneš na skalách a zlomíš si žebro, za jak dlouho si myslíš, že se dostaneš na pevninu do nemocnice, hm? Co když Tě tu bodne nějaký zvláštní druh vosy, na kterou máš alergii i když to ještě nevíš?" vrství argumenty. "Sakra, jsem mladý, zdravý a na blbém ostrově v Chorvatsku, nejsem někde v Indonésii 200 km od civilizace! A lidé lezou na Mount Everest a nepřemýšlí nad tím, co by bylo, kdyby si zlámali žebra. A že tam by to byl sakra problém!" zaplaším tyto nesmyslné úvahy.
Rozloha ostrova je přibližně 16 čtverečních kilometrů, nachází se zde dvě vesnice se souhrnným počtem něco málo přes 400 obyvatel. Rozhodně se jedná o naprostý opak toho, co si většina lidí představí pod pojmem "Chorvatsko". Žádné přecpané pláže, "soukmenovci" s ponožkami v sandálech a náloží řízků, ani všudypřítomné bannery lákající na Ožujsko. Je zde klid, takový klid, že mě to trošku děsí. Není to výlet do minulosti, takže samozřejmě domácí, kteří zde nabízejí ubytování, disponují Wi-Fi, ale díky nepříliš spolehlivému signálu je surfování po netu i telefonování na jakýsi náhodný příděl. Nikdy nevíš, kdy to bude fungovat a jak dlouho. Takže digitální detox zajištěný.
A tak jsi. Jsi zde. Protože nemáš kde jinde být. Nejsi v kupě e-mailů, nesleduješ, jak se ostatní lidé snaží na internetu předstírat štěstí a získat svoji pravidelnou dávku validace a s tím spojený příjemný shot dopaminu. Přítomný musíš být už jen kvůli tomu, že jediný obchod ve vesnici zavírá v devět a když to zmeškáš, do rána hladovíš. Dáme jídlo ano Wolt jsem googlit nezkoušel, ale troufám si tipovat, že zde úplně tyhle trendy nefrčí. Tím nechci říct, že se jedná o úplný konec světa, protože několik restaurací na pobřeží ostrova jsou vyhlášenými místy pro večeři se západem slunce, obzvlášť u návštěvníků s vlastními loděmi.
Vesnice tvoří komunitu v pravém slova smyslu. Většina lidí se zná, všichni se zdraví, a i vůči turistům tu panuje vřelá přívětivost. Co mě, jako člověka závislého na telefonu extra potěšilo, bylo, že jsem neviděl nikoho z místních s telefonem v ruce. Děti běhají, jezdí na kolech nebo si hrají na schovávanou. Nostalgicky mi to připomnělo 90tkové dětství, kdy svět vypadal přesně takto. Pod stínem prolejzaček se dělo vše a jediné co Tě trápilo bylo, abys nedostal mokrou mičudou do ksichtu. Přátelství nemělo přívlastek virtuální, a tak jsi věděl, že se na dané lidi můžeš spolehnout. A když už došlo na "odebírání z přátel" neslo to s sebou nějakou tu modřinu nebo i monokl.
I v rámci dospělých zde panuje klidná harmonie. Posezení u laviček na pobřeží, dlouhé diskuze nebo pravidelné turnaje v Pétanque jsou dostatečnou zábavou pro místní. Nestraní se ani zvířata a místní kočky se drží v dosahu restaurací s cílem získat nějaký ten žvanec od turistů, případně hypnotizují přijíždějící rybáře s nadějí na kus ryby. Všechno to pozoruješ a čas plyne jinak.
Stojíš na skalách, pozoruješ vlny tříštící se o ostré hrany, obloha je modrá a vzduch čerstvý. Jsi přítomný, nevíš, co bylo předtím a nevíš, co bude potom. Jenom můj šotek se snaží ozvat: "Neměli bychom ale chodit k tomu kraji, je to docela výška!". I když bych chtěl reagovat: "Teď prosím drž hubu!", nechám tuhle myšlenku jen tak proplout. Spousta meditačních pouček říká, že ty nejsi Tvé myšlenky. Můžeš být jen pozorovatel. Nevím, co teda vlastně jsme, ale když naše hlava přestane bloudit a jsme na správném místě se správným nastavením, dokážeme vypadnout z režimu nekonečného spěchu a cítit jenom přítomnost, mír a smysl prchlivých okamžiků.