Temné mýty a legendy výroby samurajských mečů

V historii nenajdeme moc zbraní, které by byly opředeny tolika legendami jako samurajské meče, katany. Tento nástroj nebyl pouze prostředkem k boji, ale meč byl považován za určité rozšíření duše válečníka. Z tohoto důvodu s ním bylo zacházeno s nesmírnou úctou a bylo naprosto nemyslitelné, aby se katany někdo byť jen dotkl bez svolení. Meč měl samuraj vždy u sebe, obvykle nosený u pasu ostřím vzhůru, tak aby gravitace nezpůsobovala přilišný tlak ostří na pochvu, což by mohlo snižovat jeho ostrost a tím i efektivitu. Právě ostrost katan je zásadním faktorem, kdy se hovořilo o tom, že vlas, který dopadne na ostří katany, bude rozpůlen pouhou silou gravitace. Kvalita mečů byla testována na bambusu a dalších materiálech, tento proces je považovaný za umění zvané tameshgiri, jehož zobrazení japonskými znaky doslova znamená "cvičný řez". Některé zdroje hovoří o krutějším testování, kdy samuraj ověřil funkčnost své zbraně sekáním "autentického materiálu" – masa, šlach a kostí v podobě popravy libovolně zvoleného vězně. 

Než se však katana dostala do rukou svému majiteli, trvalo to měsíce až roky. Tradičně se pro výrobu používala ocel zvaná tamahagane, získávaná tavením železné rudy a rozdělením na části s různým obsahem uhlíku. Výsledná ocel musela být několikrát složena a vykována, aby byla dosažena správná rovnováha mezi tvrdostí a pružností. Právě přesné postupy kování, skládání vrstev oceli, tepelného zpracování a v neposlední řadě broušení a leštění byly pečlivě střeženým tajemstvím jednotlivých výrobců mečů. 

Náročný zdlouhavý proces měl i svou spirituální stránku. Před samotným započetím výroby se mečíř rituálně očišťoval. Tento obřad zahrnoval očistu těla i mysli, často formou meditace, aby mohl přistoupit k práci v klidu a s čistými úmysly. Věřilo se, že nečistá mysl by mohla negativně ovlivnit kvalitu a ducha meče. Samotné kování bylo považováno za rituální akt. Každý úder kladiva a skládání oceli bylo nejen technickým procesem, ale i duchovním cvičením. Mečíř se v tomto procesu často dostával do meditativního stavu, kde jeho úmysly a mysl směřovaly k dosažení dokonalosti. Výjimkou nebylo ani používání různých tajných rituálů a zaříkávání pro naplnění ducha meče odvahou a ctí. 

I když se většina mečířů držela požadovaného čistého záměru, najdeme i příklady opačného přístupu. Slavný výrobce mečů Sengo Muramasa vytvářel velmi efektivní meče, avšak úplně opačnou úrovní schopností dosahoval v rámci mezilidských vztahů. Byl popisován jako člověk zlý, arogantní a násilnický. Tato kombinace ne příliš pozitivních vlastností byla ještě doplněna naprostou posedlostí a perfekcionismem při výrobě jeho mečů. Snaha o fanatickou nedostižitelnou dokonalost ho vyčerpávala psychicky i fyzicky a podle některých pověstí tento trvalý stav na pokraji zhroucení byl vstupní branou. Pro co? Podle racionální interpretace pro šílenství, podle pověrčivějších zdrojů pro temné síly, které posedly jeho tělo a následně i vyráběné meče. O schopnosti předmětů "ožít" nebo být ovládány duchy hovoří legendy známé v Japonsku jako tsukumogami. 

Sengo sice vlivem zešílení ztratil kontakt s realitou, svoji schopnost vyrábět mistrovské meče si však zachoval. Došlo však k výrazné změně okolností výroby. Muramasa se začal uchylovat na místa nabitá negativní energií, popraviště či lokality proslulé sebevraždami. Zde mu pod rukami vznikaly nejostřejší meče tehdejší doby, které kromě extrémní efektivity nesly i otisk šílenství, zlosti a nenávisti k celému světu. Právě temná místa nasáklá smrtí a utrpením měla Sengovi umožňovat provádět tajemné rituály a při výrobě mečů využívat duchy a zbloudilé duše pro nabití meče nadpřirozenou negativní silou. Alespoň tak hovoří legendy.

 Muramasovy meče, které se dostaly samurajům do rukou, byly objektivně efektivnější, ať už věříme legendám nebo ne. V boji tak poskytovaly nezpochybnitelnou výhodu a jejich vlastníci často končili v duelech jako ti vítězní, tudíž i přeživší. Jejich nadšení však netrvalo dlouho, protože se začalo ukazovat, že meč není stavěný pro mírové podmínky. Brzy se začaly šířit příběhy o vlastnících mečů, kolem kterých propukly nečekané masakry. Samurajové bez zjevné příčiny napadli a často i zavraždili své blízké nebo kohokoliv poblíž. Po uvědomění svých činů si sami sáhli na život. Ti, kteří hrůzné činy provedli, ale sami si ještě neublížili, vypovídali o totožné formě motivace. Byla to vůle meče! Hovořili o krvelačnosti meče, o jeho svévolném přání zabíjet, kterému se oni museli podrobit. 

Podobné tragické události vyústily až k všeobecnému přesvědčení, že Sengovy meče jsou skutečné prokleté a obsahují jeho krvelačnost i nenávist. To přispělo k zákazu mečů tehdejším šógunem Tokugawou. Více racionální zdroje hovoří o osobní nevraživosti šógunátu k Muramasovi a jeho mečům, které byly často použity proti vládcům, a tím pádem byla potřeba takto efektivní katany nějak potlačit a historka o prokletí posloužila jako nástroj tohoto politického boje.

Co myslíte, jenom duchařské povídačky nebo může být zbraň opravdu posedlá?