Stopování - cenné lekce i "škola" komunikace 

"Nějak pozdě na cestu do školy, ne?" ptá se řidič auta. "No jsem zaspal... trošku..." odpovídám. "Jasný, k*rvy a mejdany, taky jsem byl takovej." zasměje se chlápek za volantem. Na sedadle spolujezdce se drobně usměju, přikývnu a pohlédnu z okénka ven. Je mi 17 a stopování jako způsob dopravy je mou prakticky každodenní aktivitou, minimálně na cestu do školy. Ne, že bych nemohl jezdit autobusem, ale ty jezdí pravidelně, a navíc na nikoho nečekají. Dorazit někam včas, a ještě k tomu po ránu, je pro mě nadlidský úkol. Takže se prostě hlemýždím tempem dovleču na kraj silnice, kde postávám s palcem nahoru, dokud nějaký samaritán nezastaví, aby mě celou nebo část cesty svezl.

Jelikož moje vstávání je dalece po rozbřesku, stopuji vždy ve dne, a tak ani nepociťuji nějakou nervozitu a nemyslím na potenciální nebezpečí. Nezřídka po pokecu s řidičem usínám s hlavou opřenou o okénko, a tak má dobrodinec, který mě veze, má ještě tu povinnost mě probudit a rozespalého vystrkat z auta ven. Inu v oblasti zodpovědnosti a bezpečnosti nejsem ten největší vzor.

Co je ale zajímavé, je "škola", kterou mi stopování dalo. Nikdy nevíte, kdo vám zastaví a jako stopař jste v pozici toho, který "něco žádá". Zatímco řidič má alespoň vteřinku na to, si vás prohlédnout a rozmyslet se, jestli sundá nohu z plynu, vy dojdete k autu a okamžitě po otevření dveří musíte udělat rozhodnutí, jestli nastupujete. Neměl jsem (zaplaťpánbůh) situaci, kdy bych se rozhodl nenastoupit. Ale to podstatné je, že sorta lidí, kteří vás naberou, je velmi rozmanitá. Staří, mladí, většinou muži, ale občas i ženy. Lidé v obleku, v montérkách, prostě všehochuť. A i když jsem si v pubertálním věku vždy přál, aby mi zastavila brýlatá blondýna s airbagy v autě i na těle, po chvilce promrznutí na kraji vozovky jsem tyto požadavky oželel. Prostě ať už někdo zastaví. A když už zastaví, většinou si chtějí povídat.

Nemám na to úplně studii ani statistiku, ale dle svých zkušeností usuzuji, že stopaře berou mnohem více extroverti. Lidé, kteří uvítají někoho, s kým se mohou bavit, případně je alespoň vyslechne. A tím nejpodstatnějším, co mě stopování naučilo, je, že se dokážete bavit s kýmkoliv. Že nezáleží na vzhledu, sociální třídě, názorech, ale že prostě takový ten "small-talk" vždy dokáže lehce proběhnout. A je to navíc skvělý lék na předsudky.

Pokud bych měl zmínit nějaký vizuální znak, ke kterému mám předsudky, tak to jsou dredy. Absolutně se mi to nelíbí a nechápu, proč se někdo tímto stylem účesu úplně společensky degraduje. A tak jsem samozřejmě doufal, že mi nikdy nezastaví nikdo s dredy, protože jsem si byl jistý, že s ním bych si absolutně neměl co říct. A jako naschvál mi takový člověk zastavil. A tím pádem pro mě dělal určitý dobrý skutek, v takové situaci nemůžete přistupovat k člověku přezíravě nebo snad arogantně. A tak jsem neměl jinou možnost než tomu dát šanci. A samozřejmě, že můj předsudek nebo názor na vzhled řidiče neměl žádný vliv na to, jaká byla naše konverzace a jak jsem se cítil. Naopak jsme si fajn pokecali a dredatý řidič mě ještě hodil blíže ke škole, mimo jeho trasu.

Díky stopování jsem měl možnost se setkat v bavit s lidmi, se kterými bych jinak úplně běžně nepřicházel do styku. Každý máme své určité sociální okruhy a když jste na střední, úplně ne často se potkáte s právníkem nebo ředitelem firmy. Proto jsem jeden den vyprávěl o mých cílech a co chci dělat po škole řidiči v obleku a jiný den jsme probírali mejdany s chlapem v montérkách. Stopování opravdu posunulo můj komunikační skill na vyšší level. Naučil jsem se, jak komunikaci přizpůsobovat svému protějšku, a hlavně jsem zjistil, že člověk se dokáže bavit s kýmkoliv, pokud k němu přistupuje bez předsudků a jako k sobě rovnému.

Ať to není jen suché moralizační kecání o tom, jak jsme všichni úžasní, musím zmínit i jeden moment, kdy jsem se zrovna komfortně necítil. Výjimečně jsem stopoval večer, zastavila mi dáma v sukni, vesele jsem naskočil a říkal si: "Ha, konečně MILFKA!". Jenže po pár minutách jsem si začal všímat, že "MILFka" má sice dlouhé blonďaté vlasy, ale taky hrozně mohutné ruce. A ty stehna čouhající z krátké sukně. Prapodivný hlas mě jen utvrzoval v tom, že tahle cesta stopem nebyla dobrá volba. Můj neklid jsem nedokázal schovávat a když mi na čele vyrašily první krůpěje potu a v hlavě mi běžely všechny možné horory, řidič(ka) mi pobaveně vysvětlil, že je muž, co jede na Travesti show. Jako vtipná historka je to fajn, ale musím přiznat, že v tu chvíli, kdy jsme projížděli temnou cestou lesíkem a já sledoval ty ruce, krve by se ve mně nedořezal.

Nemůžu a ani nechci doporučovat stopování, protože ač to někdy může být zábavný a účinný způsob dopravy, má to svá rizika (a to teď pomiňme můj zážitek z posledního odstavce). Proto bych rád mé poučení přenesl do trošku obecnější formy. Snažte se přijít do kontaktu s co nejširší sortou lidí a pokud jsou lidé, ke kterým máte předsudky, o to více se pokuste je skutečně poznat. Možná zjistíte, že předsudky jsou opravdu jen předsudky.