Setkání s mnichem

 Je standardní pracovní den lehce po dvanácté hodině, svítí slunce a je příjemných 20 stupňů. Společně se svým kamarádem a kolegou se vracíme z oběda. Mám na sobě kompletní oblek včetně kravaty a v ruce si nesu knížku "Slepičí polévka pro duši." Kolega také v obleku, akorát bez kravaty a můj kamarád v tričku, kraťasech a se sádrou na ruce. Kousek od kanceláře se zastavíme a než se naše cesty rozejdou, doprobíráma téma z oběda. Stojíme na rohu v mírném kroužku a jsme uprostřed hovoru. "Dobrý den pánové, koukám máte knihu, také tady pro vás něco mám" sebejistá věta je následována tím, že než se stačíme vzpamatovat, už je součástí našeho kruhu mnich střední postavy. Jedná se o mladého kluka klasického vzhledu, (skoro) holá hlava, nenápadné kulaté brýle (ala Harry Potter), oranžové roucho, v jedné ruce knížka a druhou veze tašku na kolečkách (ala "důchodce na lovu slev v Lidlu" - bez urážky důchodců). Ihned nám začne vyprávět o knize, kterou drží v ruce. Můj první pocit je obdiv, nástup měl vcelku dynamický a sebejistý a je mi jasné, že lidé na něj nebudou vždy příjemní.

První reaguje můj kolega s lehkým úsměvem: "Nechcete práci? Byl byste evidentně dobrý obchodník." Jak se dalo čekat, odpověď je jasná: "Ne ne, moje cesta je být mnichem, to jsem si zvolil a tím budu celý život. Tady v této knize je například uvedeno..." (následuje citace, která mi neutkvěla v paměti). Koukám na knihu, co drží v rukách a je mi jasné, co pro mě taková čtení znamená. Je to jako kdyby mi někdo dal knihu o atomové fyzice. Napsanou čínsky. Zrcadlově. Vím o čem mluvím, protože jednu podobnou knihu od mnicha mám doma. Tuto úvahu také říkám nahlas. "Víte, já už jednu podobnou knihu od mnicha mám." Reakce je okamžitá: "To nehraje roli, to že jste mě teď potkal, to že jste potkal mnicha právě teď je určité znamení a neměl byste se tomu bránit." No, já ho moc nepotkal, já stál na místě a on za mnou přišel, ale říkejme tomu teda osud. Navíc styl, kdy vám někdo říká, co máte a nemáte dělat, ještě když je to 2 minuty po tom, co vás oslovil, mi úplně nesedí. Ale stejně se zamýšlím, jestli by ta kniha pro mě měla nějaký význam, přece jenom čtu hodně. Nebudu lhát, že se mi začalo honit hlavou i to, jestli mě to bude něco stát a kdyžtak kolik. Jelikož jsem před chvíli platil na obědě, vím, že v peněžence mám jen 2000 Kč bankovku a drobné nosím vždycky v kapse. Krátce nahmatám, co má kapse obsahuje, že bych alespoň nějaký drobný příspěvek hodil, ale hmatem zjistím dvě mince, které budou buď dvoukoruny nebo pětikoruny nebo kombinace obojího. No tak i tak žádná sláva. Za snahu bych mu klidně dal nějakou tu korunu, ale na dva tisíce jeho cenu zase neoceňuji.

"Děkujeme, jste dobrej, fakt díky, ale to bude tak vše, věřím, že brzo celou tu tašku rozdáte." zapojuje se kolega. "No dneska je to docela slabý, obvykle už mám teď půl tašky pryč, ale vidíte dnes? Dneska ještě skoro plná. Ale nedávno mi jedna paní dala příspěvek 100 euro, tak jsem jí takhle podal rovnou čtyři knížky, takhle najednou." gestikulací dokresluje situaci. "Teď před chvílí jsem zase potkal paní a ta, že pospíchá na masáž, že ji bolí záda. Víte záda, páteř, víte proč ji to bojí? To je z postoje v životě a takhle se to projevuje." pomalu přechází do přednášky o psychosomatice. "Ale všechno vychází z našeho nitra, všechno je o naší energii." lehce se dotkne podbřišku mého kolegy. "Tohle místo víte." Z mého dlouholetého praktikování bojových umění vím o čem mluví, sídlo energie zvané "hara" umistěné dva palce pod pupíkem, ale z úvah mě vytrhuje, když bere do ruky mou kravatu. "Máte hezkou kravatu... Člověk se pořád obklopuje materiálními věcmi a myslí, že když má víc, že mu to dává víc, že ho to nějak bude naplňovat, ale tak to není...". Asi se mi snaží nenápadně říct, že jen proto, že nejdu po ulici v roztrhaném oblečení, tak jsem fanatický materialista. No... Materialista docela jsem, ale považuji se i za dost duševně založeného člověka. Reaguji:"Já mám poměrně velkou knihovnu..." "To ale neznamená, že jste přeci moudrý." přerušuje mě. Jasný, neznamená to, že jsem moudrý, chtěl jsem říct, že tam mám spoustu knížek, pro mě zajímavých, které jsem ještě nepřečetl, ale k tomu jsem se nedostal, když mi skočil do řeči.

"Děkujeme za snahu, ale myslím, že můžete pokračovat." opět se kolega snaží ukončit tuhle bezvýchodnou situaci. "Já vím, něco tu řešíte a teď přijdu já a vy si říkáte, ať už vypadne pryč a můžeme si tu dál povídat spolu, ale člověk by se neměl bránit poznání." Jeho další slova mě ujišťují v tom, že překračuje míru, že už jde za hranu. Jsem člověk otevřený, potkat ho sám a mít prostor, tak bych s ním klidně diskutoval, ale on nám právě ukazuje, že je mu jasné, že nejen, že s ním evidentně nechceme nic řešit, ale že nás přerušil a že je mu to naprosto jedno. Všichni obchodníci si z tohoto můžou vzít příklad, že je rozdíl mezi tím být vytrvalý a mezi tím ukazovat někomu, že ho absolutně nerespektuji a je mi jedno, jestli zrovna řeší jiné priority. On se právě rozhodl, že neodejde, dokud se nezbaví aspoň jedné knížky a začne přitvrzovat. "Víte, člověk by měl být pokorný a přijímat, že se pořád má co učit a když mu takto přijde do cesty šance na poznání, neměl by se jí bránit. Bránit se totiž takové situaci, to se snadno může obrátit proti člověku samotnému." Nevěřícně se střetneme pohledama s kamarádem. "Teď už ale trošku strašíte ne?" reaguje můj kolega s úsměvem. Lehce se usměju, ale vzpomenu si na scénu z filmu "Stáhni mě do pekla" jak stará bába klepe nehtama na stolek chvíli před tím, než prokleje nebohou holku. No sakra, snad mniši taky nemají v záloze nějaká ta prokletí. Každopádně tato situace se proměnila v situaci souboje dvou stran, kde ani jedna strana nechce ustoupit. Nevzít si tu knížku ani zadarmo je už pro mě víc otázkou principu.

Snažím se na to jít racionálně. "Víte, já si od Vás tu knížku vezmu a stejně ji nikdy neotevřu, tohle je na mě moc pokročilé učení, bude akorát doma ležet." Ihned se mi dostává odpovědi: "No to nevadí, tak si ji vezměte a nechte ji doma ležet" snaží se mi dát knihu do ruky. Tak o co tady jde? Jde teda o nějaké poznání nebo si mám jen vzít knížku, pustit nějakou tu korunu a klidně ji za deset metrů hodit do koše? Vidím, že mnich má velkou míru entuziasmu, že ho evidetně tahle "práce" baví, ale jeho styl, jak dosáhnout svého, už se mi přestal líbit. Další snahy ukončit hovor ignoruje a vždy přejde k další historce či přeskočí na jiné téma. Už je u nás přes deset minut a neustále má co říct, uvažuju o tom, jestli není lepší si fakt vzít tu knížku a zbavit se ho tím, ale proč? Dočkáváme se i historky o tom, jak se ho na punkovém koncertu ptali, jestli si ho honí, když drží celibát. Poučuje nás, že člověk, co se ho na něco takové ptá, nemá zvládnuté ani své základní zvířecí pudy. Jeho povídání není úplně nesmyslné a ač bych v některých věcech souhlasit, tak on je pouze zaměřený na to, zbavit se knížky a nezajímá ho náš názor. Trošku je v jeho povídání cítit pocit nadřazenosti oproti těm co ještě "neprozřeli". (Takže skoro ke všem mimo mnichy). Po další minutě, kdy už se jen mírně usmíváme a raději nic neříkáme se zdá, že jeho ocelová vytrvalost získává trhliny. Po chvilce se dává do pohybu a zakončuje to slovy: "No nic pánové, vidím že máte opravdu úroveň.. Nebudu ale říkat jakou..." doplňuje ještě na odchodu. Z jeho slov je slyšet ironie, jedovatost i trošku křivda. Evidentně se tento "osvícený" ještě nezbavil svého ega a ztráta deseti minut, navíc zakončená jeho "prohrou" se ho osobně dotkla. V našem původním kroužku si ještě vyměníme pár nevěřícných pohledů a už ani nevíme, o čem byla původně řeč. A já si uvědomuji, že každý člověk je pořád člověk (s emocemi, přednostmi i slabostmi) a je jedno, jestli má právě na sobě oblek, montérky nebo mnišské roucho. A že stejně jako neznamená hezká kravata obrovské ego, tak ani roucho neznamená pokoru a moudrost.

(Obrázek je ilustrační)