Otevřená zlomenina ega

"Píííp!" Časovač oznamuje začátek dalšího kola a já se snažím prodloužit si svoji pauzu srkáním vody z láhve. Jsem na tréninku brazilského jiu jitsu, konkrétně no-gi (bez kimona) varianty, neboli grapplingu. (Cituji Wikipedii: "Grappling je způsob zápasu, ve kterém má zápasník za cíl dostat svého soupeře do situace, kdy ho svým tlakem nutí souboj vzdát. Využívá k tomu techniky označené anglickým výrazem submisson. Jde primárně o techniky z boje na zemi - páčení (zámky), škrcení, lámání. Grappling je v podstatě sportovní verzí MMA, která nepovoluje údery a kopy."). Udělám tu chybu, že se rozhlédnu po tělocvičně a omylem navážu oční kontakt, na gesto, že jdeme spolu další kolo, už musím zareagovat.

Odložím láhev, skousnu v puse chrániče na zuby a jdu. Vím, že můj soupeř, je jeden z nejzkušenějších zápasníků tady. A taky má tak minimálně o dvacet kilo více. "No, bude to sranda" řeknu si pro sebe, plácneme si a já se pokusím amatérsky zaútočit. Netrvá to snad ani vteřinu a já jsem vespodu s rukou v páce. Okamžitě "odklepávám" (vzdání se dvojitým poklepáním), on mě pouští a já se snažím nějak posbírat. "No dobrý, takže mi ukázal, že je asi o 1000 levelů výše, takže nebudu bláznit a zkusím něco takticky". Můj plán se rozplývá v okamžiku, kdy dojde k prvnímu kontaktu. Tentokrát to není tak rychlé, naopak je plynule a precizně každá moje končetina zablokovaná a já si přijdu jako hadrová panenka v tornádu. Kdybych neviděl, tak bych se vsadil, že můj soupeř má minimálně 4 ruce. Moje "odplácání" na sebe nenechá dlouho čekat.

"Kolik uběhlo času?" snažím se zaostřit na timer. Sotva půl minuty. "Super" pomyslím si ironicky. Velkoryse je mi ukázáno, že mám startovat z pozice na vrchu a tím pádem mít výhodu. No výhodu... V tomto případě, je to asi jako kdyby vám Usain Boilt dovolil na stovce startovat o dva metry blíž k cíli. Takže moc díky. Udržet dominantní pozici se mi nepodaří ani dvě vteřiny a já končím zakleknutý s kolenem na břiše, mám pocit, že se všechny moje orgány omotaly kolem páteře a že moje duše pomalu opouští tělo. Bolí to, ale já spíš začínám cítit emoční zranění. Moje ego začíná protestovat: "Tohle vůbec není fér. Proč nás tak drtí? Tohle nám vůbec nic nedá. Tohle nemáme zapotřebí!", ale moje "racionální já" musí uznat, že nemůžu protestovat, protože můj oponent rozhodně nejede nějak naplno, jen jeho váha a zkušenosti způsobují, že mně vše bolí a nejsem schopný nic vymyslet. Končím ve škrcení a poté se dočkám i páky na nohu, která mi nepříjemně protáhne všechny šlachy. Mých 6 minut mučení se snad už dostává za půlku.

Moje ego už doslova křičí: "Jdeme domů! Jdeme domů!". Jsem naštvaný, zklamaný, zhrzený, jak to "není fér". Ono asi každý chlap si rád o sobě myslí, jaký je "drsňák", ale tváří v tvář pokoření, se tyto představy rozletí na milion kousků. Nemám problém prohrávat, ale tohle je pro mě úplně nová zkušenost. Hořká pachuť bezmoci. Scénář se nemění. Přijdu si jako bych hrál tenis s Federerem. Se zavázanýma očima. A děravou raketou. Už netuším kolikrát jsem kapituloval... Desetkrát? Dvacetkrát?

Dostávám nastavené zrcadlo, že mé průměrně tři hodiny týdně tréninku jsou zoufale málo. Na zvuk časovače čekám doslova jako na smilování. Když mě pronikavé pípnutí osvobozuje ze šesti minut tortury, pomalu se šourám napít a vydýchat. Ruce i nohy mám celé, ale moje ego utrpělo těžké zranění. Přesto si uvědomuji, že to je důvod, proč miluji bojové sporty. Ta surová upřímnost. Ta pokora, kterou člověk v sobě musí najít, jinak už nikdy nedokáže vstoupit do gymu a dát svoje ego všanc. A v neposlední řadě ten progres, který není jen fyzický, ale především i psychický.