O soupeřích, polemice a respektu

Když jsem byl na střední škole, účastnil jsem se zajímavého projektu - diskuzní soutěže. Z každé školy byl vybrán tým diskutérů a tyto týmy se spolu utkávaly v diskuzi (či chceme-li polemice). Samotný princip soutěže byl jednoduchý, dvě skupiny oponentů sedící proti sobě, mezi nimi moderátor, který řídil celou diskuzi a uděloval slovo, tak aby hlas týmu byl rovnoměrný (například abych nemluvil pokaždé jenom já, o což jsem se celou soutěž snažil). Škála témat byla velmi rozmanitá, vzpomínám si například na diskuzi o tom, zda-li by předměty jako tělesná výchova nebo výtvarná výchova měly být hodnoceny známkami nebo jestli mají být obchody přes svátky zavřené. Aby soutěž byla zajímavější a bylo možné si oponovat, tak 'svůj názor' si každý tým stanovil losem. Aneb, šli jste na "startovní pozice", zvolilo se téma, týmy měly chvilku na to se poradit, připravit si argumenty (a to jak potvrzující, tak i vyvracející) a poté se losovalo. Bílý míček = tvůj názor je "pro" tvrzení, červený míček = tvůj názor je "proti" tvrzení. A pak už to jelo. Na střídačku jsme se kontrolovaně hádali, jedni se snažili vyvracet tvrzení druhých a přinášet jiné náhledy na situaci, druzí zase jednoduše "hrát na city" či zvolili jinou taktiku.

O slovo se člověk hlásil tím způsobem, že se postavil. Já mohl vlastně celou diskuzi stát, protože se hrozně rád hádám, dohaduju a argumentuju. Prostě jsem měl pořád co říct. Bohužel přítomný moderátor nepřehlédl moji iniciativu (ani červenou košili, kterou jsem si vzal záměrně, protože je barvou sebevědomí), takže mě začal mírně přehlížet, aby dostali prostor i ostatní členové našeho týmu. V soutěži se nám dařilo a vyřazovacím způsobem jsme se probojovali až do finále, kde jsme to prostě "projeli" (Protože už jsem se málo dostával ke slovu, že jo). Dodnes si pamatuji, že šlo o téma, zda-li by se měly v zimě solit silnice. Naše pozice byla "pro solení" a ač jsme se snažili být přesvědčiví a o bezpečnosti jsme vedli monology, nakonec jsme byli rozdrceni salvou ekologických argumentů. A byl konec.

Všichni jsme si šli podat ruce a poděkovat si za diskuzi. Bylo nám zdůrazněno, jak důležité je, že někdo vkládá energii do diskuze s vámi a tím vám i sobě dává možnost něco se naučit. A to byl ten nejlepší moment. Bylo po soutěži, touha po vítězství pomalu opadávala a člověk se začal více zamýšlet nad probíranými tématy a zpracovávat argumenty, které slyšel. Musel jsem uznat, že spousta věcí, co zazněla, byla opravdu zajímavá a jen tak by mě to nenapadlo. Každý přítomný jsme se něco naučili, slyšeli něco mimo naše "konfirmační zkreslení" (=člověk automaticky vyhledává informace, co potvrzují jeho názory a domněnky a ignoruje ty, co ho vyvracejí) a to jen díky tomu, že nám někdo oponoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak důležité je vážit si svých soupeřů. A to ve všech oblastech života

Když se podíváme na dnešní trend sociálních sítí, kde se může vyjádřit každý a okamžitě, není nouze o dohadování se, jenže kultivovanou diskuzi by zde člověk pohledal. Ono totiž každý máme nějaký názor a neznamená nutně, že když jeden má pravdu, druhý jí automaticky nemá a tím je "něco méně". Když se do toho zamotají naše ega, která zpochybnění našeho postoje vidí jako útok na naši křehkou duši, nemůžeme čekat nějakou úroveň. Ono dá se diskutovat o ledasčem, ale když si někdo o mně bude myslet, že jsem naprostý idiot a tuto domněnku (či pravdu, nechám na každého uvážení) mi bude sdělovat, neexistuje na světě argument, který by mu to vyvrátil. Když přichází na řadu urážky a věcné argumenty se ztratí pod nánosem zlosti a nenávisti, nedá se mluvit o přínosné diskuzi, nejde totiž o nic, co lze by se byť vzdáleně podobalo diskuzi.

Kolik já zažil nekonečných hádek na sociálních sítích. Ale i tam se občas poštěstilo a celé dohadování se drželo v rámci slušného chování. A v takových případech jsem v tom vždy našel něco pozitivní. Každý další argument mě donutil se více zamyslet, otočit situaci ze všech možných úhlů a najít další důvod, proč já mám pravdu (nebo si to aspoň myslím). A kolikrát jsem ji neměl a samozřejmě jsem pak měl zlost (chvíli). Cítil jsem se poražený, ale tento pocit vždy časem vyprchal a zůstalo nějaké poučení. A zjistil jsem, že ty své soupeře, které jsem ještě před chvílí skoro nenáviděl, mám svým způsobem rád, že mě vždycky donutili ještě víc zabrat, dostat ze sebe víc. A proto k těmto lidem chovám respekt. A to i v případě, kdy oni k tomu nepřistupují stejně, řídím se citátem: "Když Tě respektují, respektuj je. Když Tě nerespektují, zase je respektuj, protože ty sám děláš vizitku sobě a svým způsobům."

Ať už je to na hřišti, na běžecké dráze, na pracovišti nebo kdekoliv jinde, každý váš oponent je výzvou a bez výzev by člověk zakrněl. Nemusíte ho milovat, ale vyjádřete mu trošku respektu za to, že je ochoten s vámi poměřit síly.