Nemáš budoucnost, máš jen tady a teď

Jedna taková malá filozofická úvaha na téma vztahů. Na obrázku je citát od Jeffa Fostera, pro méně zdatné v angličtině přidávám překlad:

"Nemáme spolu budoucnost. Máme jen tady, právě teď. Pro ego je to neuvěřitelně depresivní. Ale uznat naprostou vzácnost tohoto okamžiku mě osvobozuje od potřeby tě vlastnit nebo ovládat. V této nadčasovosti se můžeme skutečně setkat. Láska je mizením času a mizením příběhu "vztahu". Je to otevřené pole, ve kterém je konečně možný skutečný vztah."

Lidé se zamilují, na začátku je samozřejmě silné poblouznění, ale nikomu nevadí, že tam nejsou žádné záruky a jistoty. Nemusí si nic slibovat a přece to cítí, každý moment je naplněný, nemohou se od sebe odtrhnout, mají pozornost jen pro sebe. Poté si řeknou "jsme spolu, zůstaneme spolu", přejde to do něčeho, co nazýváme vztah, ta prvotní zamilovanost opadne a rozhoduje se, jestli se to trasformuje v lásku nebo se to rozpadne. Když to vydrží, tak s postupem času přichází stereotyp a pak slyšíme, jak je "normální" když nastane krize 3. rok nebo 5. rok, jiný tvrdí že až 7. rok, z jiného zdroje pak slyšíte, že 9. je ten nejkritičtější. Dalo by se pokračovat donekonečna.

Žádný vztah není jen procházka růžovou zahradou, ale podle mě tomu hrozně ubližuje ta jistota, kterou si nalháváme. Najednou jsou dva lidé spolu a vlastně přepnou na to, že "máme spoustu času" a tím každý okamžik ztrácí svou hodnotu. Přitom v životě žádné jistoty nejsou. Tohle je trošku extrémní příklad, ale i náš život je hrozně nejistý. Mám rád slavné "Memento Mori" - "Pamatuj na smrt". Možná by pohozené prádlo nebylo takovým důvodem ke konfliktu, kdyby chlap věděl, že je to naposledy, co vidí svou ženu. Možná by se partneři nepohádali do krve kvůli odřenému autu, kdyby věděli, že spolu jedou naposledy. Možná by dotažení pracovního projektu nebylo takovou prioritou, kdyby chlap věděl, že když zmešká tuhle večeři s dětmi, už jiná nebude. A to nemusíme mít takové černé scénáře, lidské osudy a cesty se scházejí a rozcházejí.

Tím nechci říct, že by člověk měl žít v nějaké depce, co všechno se může stát, nebo si představovat tragické scénáře. Jen chci říct, že každý kontakt s kýmkoliv, každá činnost, každé loučení, každé přivítání může mít úplně jinou hodnotu, když si uvědomíme, že nám nikdo negarantuje, že se to bude opakovat. Jediné, co můžeme udělat, je být maximálně přítomní, tady a teď, a každému okamžiku dát hodnotu, jako by byl ten poslední. Ta iluze, kolik máme času, nás okrádá a o plné vychutnání každého okamžiku. A to neplatí jenom pro vztahy, ale život obecně. Všechno, co chceš skutečně dělat, dělej teď, všechno, co chceš říct, řekni teď. Protože ve skutečnosti nemáš čas.