Na cestě bojovníka

Nádech... Výdech... Nádech... Výdech... Soustředím se na svůj pomalý dech a nic jiné neexistuje. Sedím v sedu zvaném seiza, mám zavřené oči, na sobě mám bílé kimono a žlutý pásek. Je mi 13 let a všechny školní starosti odpluly za dveře starší tělocvičny, tady jsem na tréninku karate a tento moment vyžaduje moji plnou pozornost. Spolu se mnou se v tělocvičně nachází dalších 21 cvičenců. Po krátké úvodní meditaci přejdeme k důkladnému strečinku a zahřátí těla. Běháme, soutěžíme v tom, kdo rychleji přeběhne tělocvičnu a to jak samostatně, tak i s parťákem na zádech nebo "v trakaři". Přicházejí i první kliky a angličáky. Po rozcvičce je čas na nácviky jednotlivých technik i kombinací. V tělocvičně panuje pevná disciplína, všichni víme, že "tady jsme na bojovém umění a ne na baletu a kdo nechce makat, támhle jsou dveře!", aneb jak zní oblíbené heslo trenéra. Jeho dlouholeté zkušenosti z aktivního karate ještě doplňuje nespočet zkušeností z ozbrojených složek.

Každého sem přivedly jiné pohnutky, ale tady jsme na jedné lodi. Tady se nikdo neopovažuje odporovat, všichni tu jsme proto, abychom odsud odcházeli lepší - silnější, odolnější, sebejistější, šťastnější. Disciplína je asi nejvýraznějším prvkem všech tréninků. Samotné složení členů oddílu je velmi rozmanité, jsme tu prakticky všech věkových kategorií a dokonce se mezi námi najdou i dvě holky. Já jsem tu již třetím rokem. První polovina tréninku je technická, klidná, ale důsledná. Bloky mezi nácviky "vyplňují" různé posilovací cviky jako kliky, sedy-lehy či velmi oblíbené cvičení: "chůze jako kačenky". Ve 3/4 tréninku konečně zazní "Všichni pro chrániče, čeká nás sparing.". Stejně jako ostatní běžím ke starým lavičkám a z batohu lovím chránič na zuby a chrániče na ruce. No, chrániče na ruce je trošku silné vyjádření, protože se v té době jedná jen asi o 3 cm molitanovou vrstvu, která překrývá hřbet ruky a klouby (a dost často při úderu sklouzne tak, že i "pěkně" odhalí klouby). "Dvojice!" rozlehne se tělocvičnou. Běžím ke svému kamarádovi, jsme podobně věkově a pokud je to možné, snažíme se na cvičení ve dvojicích být spolu. Po krátkých instrukcích se ukloníme a začínáme.

Lehce skáčeme kolem sebe a čekáme, kdo se ujme iniciativy. I když jsme všichni bosu a celá tělocvična je pokrytá parketami naše pohyby jsou lehké a tiché. Lehce vycukávám soupeře přední rukou a snažím se zaujmout optimální vzdálenost. Vyrážím dopředu a bočním kopem se snažím zasáhnout žebra. Moje úvodní chyba začínat kombinaci kopem a ještě takhle pomalým je ihned potrestána. Můj soupeř zachytává mou nohu a hbitě mi podkopává druhou opěrnou nohu. Tvrdě dopadám na parkety a snažím se zvednout nohy i ruce a krýt případné další údery. Můj soupeř je ale v bezpečné vzdálenosti. Naše pohledy se střetnou, stáhne ruce z krytu, přistoupí ke mně a nabídne mi pomoc vstát. Vstávám a usměju se, "1:0 pro Tebe kámo". Kývneme na sebe a jede se dál. Namotivovaný brzkým úspěchem můj soupeř ihned útočí kombinací úderů, rány vykrývám a uhýbám do strany, kde se ihned pouštím do protiútoku. Z výměny končí všechny údery v krytu nebo mimo svůj cíl. Hned následující chvíli se mi ale podaří vyrazit včas do protiútoku a z přední ruky se trefuji na bradu kamaráda. Navazuji zadní rukou která dopadá na břicho a třetí úder je přerušen tím, že mi soupeř utíká dozadu a zastavuje moje pronásledování přímým kopem. Musím uznat že se rychle vzpamatoval a zareagoval. Adrenalin stoupá a stejně tak i soutěživost, oba bezhlavě vyrážíme dopředu a vyměňujeme si několik úderů. Tlak je z obou stran a tak zákonitě dojdeme až na blízkost, kdy se skoro srazíme a přejdeme do klinče ve kterém ztrácíme rovnováhu a padáme na zem. "No tak hoši! Nedělejte tady z toho hospodskou bitku!" dostáváme napomenutí. Chvilku na to je sparing zastavený a my se vracíme do dvojic.

Čeká nás "točení", proti směru hodinových ručiček se každý posune o dvě místa a tím získá nového soupeře. Podívám se doprava a je mi jasné, kdo na mě vyjde. Můj nový soupeř je znatelně starší i zkušenější. Vím, že mě nijak "nezničí" a že si je vědom jeho převahy, přesto když k němu přistoupím, cítím jak moje tělo vnímá, že můj vnitřní respekt hraničí se strachem. Adrenalin se vyplavuje do těla, ruce se mi mírně třesou a já vím, že tyhle momenty mě posouvají hrozně kupředu, i když je na jednu stranu skoro nenávidím. Ale vím, že tu nejsem proto, abych neměl strach, ale abych strach cítil a přesto pokračoval. Začátek sparingu je lehký, ale postupně soupeř trestá každou moji chybu. S ohleduplností, ale přesto každý dobře zasažený kop nepříjemně šťípne na žebrech a i přesto, že je v něm opravdu jen polovina síly, je mi jasné, že se mi pod kimonem vybarvuje červený otisk nártu. Pot mi nepříjemně stéká do očí a já se snažím nezůstávat pozadu a ukázat oponentovi, že se nebojím také útočit. Po několika minutách přichází na řadu další střídání. S novým soupeřem jsme si opět blíže věkově i konstitucí těla. To nám umožňuje bojovat trošku uvolněněji. Zkoušíme si otočky a podmety a další "rizikové" techniky. Jedna moje otočka po které ztratím rovnováhu vede k tomu, že rozhodím kryt a naprosto odhalím soupeři svůj volný obličej, čehož využívá krásným přímým úderem, který urychlí mou cestu na zem. V puse cítím známou chuť krve, jak se můj ret zevnitř roztrhl o chránič zubů. Sparing končí, všichni uklízíme chrániče a nastupujeme do řady. Jsme zadýchaní a spocení, některé z nás "zdobí" sem tam nějaký "šlinc". Tenhle moment má v sobě něco magické. Nejsem masochista, nelibuji si v chuti krve ani bolesti, ale tahle soutěživost a možnost vybít ze sebe zdravou agresi krásně léči duši.

Projdeme několik koleček po obvodu tělocvičny a vydýcháváme. Po krátké pauze jdeme k zemi a klikujeme, na kontě už máme za tento trénink přes sto kliků, ale rozhodně to není finální číslo. Závěr tréninku je věnován hlavně posilování s vlastní vahou těla, ale i například lezení po lanech. Skupinové kliky na počítání trenéra jsou takovou "třešničkou na dortu", která se snaží zlomit vůli všech cvičenců. Absolutně vyčerpaní se držíme v kliku a při každém dalším počtu uděláme klik, vůle povoluje, ale nikdo nechce být ten "loser" co "padne hubou na parkety." Po závěrečné meditaci je celý trénink u konce. Rozvazuji pásek a prohlížím si malé krvavé flíčky, jak jsme si otřel pusu o rukáv. "No, nevím kdo vymyslel ty kimona zrovna bílá." uvažuji sám pro sebe. Moje tělo je unavené, bolavé, ale moje mysl je naprosto čistá. Ego neexistuje, člověk je naprosto vyrovnaný. Bavíme se s kamarády, se kterými jsme si ještě před chvílí šli "po krku". Po cestě domů si užíváme čerstvý vzduch a klid večerního stmívání, Naše fyzické schopnosti se posunuly, ale stejně tak i sebejistota, disciplína a úcta.