Muž jménem Otto - recenze

Konečně po dvou dnech můžu napsat recenzi na novinku "Muž jménem Otto". Musel jsem totiž trochu nechat usadit emoce, protože psát to hned po promítání, zřejmě bych si nabrečel do klávesnice. Tahle novinka, která vlastně není úplně tak novinkou, je rozhodně věcí, která umí pořádně chytit za srdce. A proč to je a není novinka? Jedná se o remake severského "Muž jménem Ove" z roku 2015, které drží krásných 81 % na ČSFD a je natočeno podle stejnojmenného knižního bestselleru. Ne vždy padne remake na úrodnou půdu, ale toto není ten případ. Chvíli po uvedení do kin by se dala použít metafora "žák překonává svého mistra", protože Otto/Ove v novém kabátě zdobí krásných 84 % na ČSFD a já osobně věřím ještě v další růst. Ještě aby ne, když se hlavní role zhostil Tom Hanks. Ale pojďme od čísel a faktů k obsahu.

Otto je osamělý mrzout, který po smrti své manželky zůstal sám se všemi idioty světa. Tak totiž Otto vnímá všechny kolem, jenom idioti. A svět bez milované Soňi není místem, které by Ottovi přinášelo jakékoliv pozitivní pocity, tudíž se není čemu divit, že Otto plánuje svět brzy opustit. Tento pro Otta nadějný plán zhatí příjezd nové rodiny s výraznou osobností španělské imigrantky Marisol, která je povyražením pro celou ulici.

Otto jako bývalý předseda nájemníků musí ve čtvrti zřídit pořádek, než se sám odebere za svou ženou. Bohužel k jeho překvapení chladnost ani nevraživost na Marisol a její rodinu nefungují. Nejen, že se k Ottovi neotáčejí zády, ale pomáhají mu pochopit, že Ottova cesta na tomto světě má možná ještě nejeden úkol na splnění. Ottův podzim života je vkusně prolnutý retrospektivou jeho vztahu se Soňou. Čemu museli společně čelit a zasloužili si takové rány osudu? A kdo za to může? Jedna hlavní otázka ale vyvstává nad všechny ostatní, chtěla by opravdu Soňa, aby přišel brzy za ní? 

Stojí to za to jít na to do kina? Ano. Budou tam všichni pofrkávat, šustit kapesníkama a snažit se bránit popcorn od potoků slz? Taky ano. Je to smutné, ale zároveň realisticky lidské bez obvyklého hollywoodského patosu? Do třetice ano. Když se podíváme do kategorie "rodinné drama", sakra dlouho bych hledal film, co se tomuto byť jen z dálky přibližuje. Svým tématem je to hlavně film opravdu pro každého a věřím že v každém dokáže vzbudit melancholický proces zamyšlení nad krásou života, i v těch nejkrutějších chvílích a po těch největších tragédiích.

ČSFD: 84 %, za mě 89 %