Můj příběh a moje lekce

Každý musíme hrát s kartami, které nám byly rozdány. Moje hráčská taktika byla vždycky spíše dosti defenzivní. V centru dění byste mě rozhodně nenašli, v dětství jsem byl spíš tichý samotář, prostě ten hubený nevýrazný kluk. Když jsme si šli zakopat fotbálek, automaticky jsem šel do brány a neměl nejmenší zájem přetahovat se s extroverty o kapitánskou roli. Ale o to více jsem měl prostor pozorovat a vnímat. Viděl jsem, jak moc pozice kapitána ovlivňuje celou hru. Užíval jsem si, když jsme hráli s partou pohodářů, po každém gólu, co jsme dali i dostali, jsme si plácli a jeli dál. A pak tu byly hry, kdy každá menší chyba byla doprovázena nadáváním a kritikou od samozvaného kapitána. Viděl jsem cholerické hádky, zveličování cizích chyb a ignorování vlastních. Nezábavné hry plné stresu, které nezřídka končily tím, že se majitel míče stal terčem další kritiky a už to nedal, sebral míč a utekl domů. I když mi fotbal nikdy k srdci nepřirostl, byla to moje první zkušenost s tím, jak funguje management lidí.
Lekce č. 1 "Nepřiměřená kritika a stres jsou nepřítelem efektivity a výsledků."

Jelikož jsem měl shlédnuté asi všechny filmy s Brucem Lee, nebylo překvapení, že mě to přivedlo k praktikování bojových umění, konkrétně Shotokan Karate. To hlavní je, že jsem se učil disciplíně, uctívání tradic a i duchovní část, vycházející ze zen-budhismu, měla co do sebe. Vzhledem k mé oblibě sezení u počítačových strategických her byl pohyb tím pravým, co jsem potřeboval. A pokroky nebyly jen fyzické, i moje sebevědomí zaznamenávalo posun vzhůru. Avšak stále jsem nesnášel konflikty. Už jen představa, jak se s někým hádám, byla pro mě noční můrou, natož pak konflikt fyzický. Jelikož pocházím z generace, kdy se tak neřešilo, jestli si kluci udělají monokla, bylo jen otázkou času, kdy nebudu mít na výběr a já budu stát svému strachu tváří tvář. Když k tomu došlo a já čelil riziku školní rvačky, byl jsem na "sesypání" už ve verbální části, kdy probíhá pošťuchování, výhrůžky a nadávky. Pak se to ale zlomilo, konflikt přešel ve rvačku, moje tělo "přepnulo" na automat, použilo vše, co jsem se naučil, a i k mému překvapení jsem velmi rychle a především vítězně ukončil celý incident. Sledoval jsem přísloví "Pes, který štěká, nekouše." v praxi. Pochopil jsem, že agresoři fungují na principu zastrašování a v 90 % případů spoléhají na nulový odpor. (Pokud myslíte, že jakmile dosáhnete dospělosti, tak už se vás to netýká, tak přesně naopak, protože v dospělosti takových jedinců potkáte desetkrát tolik, akorát, že vám nehrozí pěstí, ale pomluvami, záští a celkově se vás snaží manipulovat) Změnil jsem pohled na všechny machry, kterým jsem se dříve klidil z cesty. Nyní jsem viděl ty masky falešného sebevědomí, přitom ale šlo o protivníky, kteří již své karty vyložili na stůl a poskytli vám tak skvělou taktickou výhodu.
Lekce č. 2: "Agresoři se spoléhají na to, že jste slabý kus, který se podvolí. Ve chvíli, kdy dokážete najít v sobě sílu k odporu, vymaníte se ze škatulky oběti."

Měl jsem to štěstí, že jsem si vybral střední školu, která kromě mého oblíbeného dress-code (povinné společenském oblečení na denní bázi), měla řadu zajímavých předmětů, jako třeba "efektivní komunikace." Mluvit jsem uměl, jen jsem se toho bál. Avšak, na střední jsem přicházel s "čistým štítem", tudíž proč bych měl být dál ten "zakřiknutý"? Zkoušel jsem se svým strachem s pomocí tipů z tohoto předmětu bojovat a více se projevovat. A nejvíce mi pomohlo, když moje okolí začalo věřit, že umím mluvit. Vlastně šlo o víru, kterou do mě moji kamarádi vložili (Zdravím Mílu!). "Michal vše dokáže okecat." byla věta mého obrovského posunu. Tím, že tomu věřili všichni kolem, byl jsem už jen krůček od toho uvěřit tomu sám. A když jsem uvěřil, tak to prostě šlo. V oblasti mluvení byla zajímavou zkušeností i diskuzní soutěž (psal jsem ZDE).
Lekce č. 3: "Ve svém okolí potřebuješ lidi, kteří v Tebe začnou věřit dříve, než ty sám uvěříš. A ty sám by si měl v každém vidět potenciál a dát mu to najevo."

Pamatuji si na den, kdy jsme měli exkurzi do Prahy a přednášku od managera jednoho hotelu. Dobře padnoucí oblek italského střihu, vkusné hodinky a především ostřílený smysl pro humor. Nadšeně jsem sledoval jeho projev a hrozně se v tom zhlédl. Podával nám spoustu užitečných informací, ale lehkou vtipnou formou a tak jsem se ani minutu nenudil. Poprvé jsem viděl, jak vypadá skutečný leader v praxi. Že to není arogantní náfuka, který všechny kritizuje, ale naopak člověk, který dokáže inspirovat.
Lekce č. 4: "Úspěšný řečník a leader je pořád jenom člověk a dovoluje ostatním, aby v něm lidskou bytost viděli. Není robot, umí vtipkovat, umí pochopit, že proti němu sedí živí lidé a umí předávat informace zábavnou formou."

Moje cesta od introverta k extrovertovi dále pokračovala na pracovním poli. Dal jsem přednost praxi před vysokou školou. Počítal jsem s tím, že všude na mě budou čekat s otevřenou náručí. Najdu si nějaké pěkné místečko, kde budu dostávat hodně peněz za málo práce. Pořádně jsem ani nevěděl, co chci vlastně dělat. Věděl jsem, co nechci. Rozhodně jsem nechtěl nic prodávat, někoho otravovat nebo přemlouvat. Paradoxně jsem zanedlouho seděl v kanceláři nad telefonním seznamem Zlaté Stránky (RIP tištěná verze) a volal "chladné kontakty". Přes 150 hovorů denně. Nespočet odmítnutí., tvrdá "škola", ale cenné zkušenosti. Začal jsem jako zaměstnanec investičního zprostředkovatele se zaměřením na korporátní dluhopisy a šel jsem opravdu krůček po krůčku. Zjistil jsem, že mi investice imponují. A to nejenom ty finanční, ale také investice do své kvalifikace, nových znalostí a dovedností. Obor obchodu mi ukázal nekonečný prostor pro růst. Pochopil jsem, že prodávat neznamená něco někomu nutit, ale že jde o navazování dlouhodobých vztahů. Každý obchodník či podnikatel má na výběr, jestli si vybere férovost a dlouhodobou spolupráci nebo upřednostní nátlak a krátkodobý prospěch (samozřejmě jen jeho prospěch). Za šest let jsem potkal řadu velmi inspirativních lidí, což je vedlejším, avšak velmi významným, efektem obchodního světa. Ale to už předbíhám. Asi nemusím popisovat, jaké je pro někoho, kdo byl ve stresu si jít sám koupit zmrzlinu, zavolat do cizí firmy a domluvit tam schůzku. Ale neslo to své ovoce a já především viděl, jak mě těší, když zvládám své obavy a strachy překonávat. Pochopil jsem, jak podstatná je disciplína a konzistence. Život není sprint, ale maraton. Rozhoduje to, co děláme denně, jaké máme návyky a zažité "vzorce chování".
Lekce č. 5: "Úspěšný člověk umí pracovat, i když se mu úplně nechce. Disciplína je cennější než motivace. Dělejme to, čeho se bojíme. Nejistotu odstraní jedině akce."

Koupil jsem si švýcarské hodinky, pořídil jsem si BMW, plnil jsem si své materiální cíle. Ale především jsem v tuto dobu už věděl, že člověk musí vědět, kam směřuje, aby tam dokázal úspěšně dorazit. Věci, které jsem si chtěl koupit, jsem měl pěkně ručně zapsané v mém diáři (o diářích zde). Stejně tak i cíle, jak osobní, tak i pracovní. Začalo mi ale vadit, že mé cíle mají většinou materiální charakter a že jsem se hodně odklonil od své "duchovní cesty". Začal jsem pochybovat o cestě byznysu, jako té pravé pro mě. Tyto chybné úvahy mi pomohlo rozprášit až setkání s byznysmenem, který měl stejný diář jako já, v něm měl jak poznámky, tak i různé skicy. K saku měl řadu různých náramků a dokázal dlouze vyprávět o svých cestách po světě. Pochopil jsem, že svět není černobílý, že si nemusím vybírat. Že jde fungovat v byznyse a k tomu i nezanedbávat svou "duchovní část.", že nemusím spálit obleky a chodit v rouchu (Můj příběh o setkání s mnichem ZDE). Úspěch člověku dává možnosti pomáhat druhým.
Lekce č. 6: "Každý člověk je pořád jenom člověk (s emocemi, přednostmi i slabostmi) a jeho hodnoty neurčuje, jestli má právě na sobě oblek, montérky nebo mnišské roucho. A že stejně jako neznamená hezká kravata obrovské ego, tak ani roucho neznamená pokoru a moudrost."

Pochopil jsem, že vše souvisí se vším. Že efektivní člověk dobře spí, má zdravé tělo, má zdravé myšlenky. Po několikaleté pauze jsem se vrátil k bojovým sportům, začal se soustřeďovat na to, abych trávil dostatek času venku na přirozeném světle, abych dostatečně chodil a byl vděčný za vše pozitivní v mém životě. Jsem pořád poměrně na začátku cesty, testuji různé taktiky osobního rozvoje i biohackingu rovnou na sobě. K tomu se mi podařilo s pomocí posilovny malinko rozšířit má úzká ramena. O tom všem se zde dočtete, případně občas natočím nějaké video na můj Instagram. Kromě fyzické stránky se snažím posilovat i svoje obchodní a manažerské schopnosti a dále se vzdělávat. Mým cílem je, jak být sám dobrým obchodníkem, tak i dokázat předávat své zkušenosti, a to ať už psanou nebo mluvenou formou. Inspirovat a pozitivně motivovat. Nemám rád přehnané extrémy a klišé a tak se snažím nabízet střízlivý pohled.
Lekce č. 7: "Ať už zažiješ v životě cokoliv, potřebuješ, aby Tě tělo v krizi podrželo, ne bojovalo proti Tobě."