Jak jsem poprvé zápasil

Rok 2019, můj první grapplingový turnaj. Přijedeme na místo, ještě se nic neděje a já už jsem nevrlý, jelikož jsem nesnídal. Holt jsem musel pár kilo shazovat do nižší váhovky, v té vyšší by mě přejeli, že bych ani nemrknul. A je to moje "poprvé", tak si to chci trošku užít. Převléknu se a jdu si cvičně skočit na váhu, abych věděl, že v zápasnickém úboru splňuji limit. Vytřeštím oči na váhu, kde se objevuje o půl kilogramu víc, než bych měl mít. Okej, super, to jsem fakt potřeboval! Navleču se do dvou rashguardů, na to mikinu a svetr a jdu běhat shody nahoru a dolů. Půl kila přece vypotím! Po 15 minutách, kdy si říkám, že by mi mohly zůstat nějaké síly i na zápasy, jdu na další rande s váhou. O něco to slezlo, ale pořád chybí. Dobře, musím upravit své oblečení. Rashguard s dlouhým rukávem vyměním za kratší, zahodím trenýrky a v zápasnických legínách jsem "naostro". Prostě každý přebytečný kus látky něco váží. A pak mi to dojde. Suspenzor. Zde je dobrovolný. Okej, budu riskovat to nejcennější na mém těle, ale když už jsem tady, tak chci prostě nastoupit.

Začíná úvodní ceremoniál, ve kterém jen tak mimoděk zaslechnu: "Samozřejmě tím, že je to lokální turnaj, a ne nějaké mistrovství, tak váhová tolerance je plus mínus 2 kila, to stejně neudělá žádný rozdíl v zápase." Díky moc, mohl mi to někdo říct předtím, než jsem se tu potil při sprintování do schodů a běhání v šatně s holým zadkem? Jdu si zpátky obléct trenýrky a slastně si beru i suspenzor. Budoucnost mého rodu je zachována! Váhu mám za sebou, jsem zapsaný a teď už jenom se těšit. Feministky by měly radost, protože jsou kategorie smíšené, akorát ženy startují v nižší váhové kategorii, než kolik skutečně mají, aby se trošku vyrovnal fyzický rozdíl. Nepatrně to zesiluje moji úzkost, protože prohrát na prvním turnaji není hanba, ale celý život poslouchat od kámošů, jak mi nakopala pr*el ta sexy Lara Croft, to už je o něčem jiném.

Rozcvičuji se, v krku mám vyschlo, můj tep je nad stovkou, takže rozhodně žádný chill-out před výkonem. Moje hlava začíná předkládat argumenty jako, co že si to chci dokazovat. Že vlastně nepotřebuji nějaké srovnání s ostatními, že to nemám zapotřebí. Prostě můj vnitřní posera přebírá velení. Nejde o strach, že vám někdo ublíží, je to prostě jiný specifický strach z toho, že si ani neškrtnete. Ale říká se, že moment, kdy se bojíš skočit, je přesně ten okamžik, kdy skočit máš. Z dumání mě vytrhuje oznámení mého jména, nahodím chrániče do pusy a jdu vstříc osudu. Nejhorší jsou první vteřiny, kdy se zdravíte s rozhodčím, plácnete si se soupeřem a jde se na to. Když už se něco začalo dít, mírně se mi ulevilo. Velmi rychle se dostanete do "tunelové vize", nevnímáte okolí, jste 100% soustředění, tělem vám proudí adrenalin a vy se snažíte postupovat podle naučených vzorců. Problémem tohoto "zapálení" je, že občas zapomenete pravidelně a zhluboka dýchat. Což se mi samozřejmě děje.

Moje vyděšení z náhlé prohry v první minutě způsobuje, že techniky rvu hodně silově. Jenže když jedete hodně "na sílu" a do toho ještě nedýcháte, tak se velmi rychle "zatavíte". Jakoby vám někdo ponořil ruce i nohy do betonu a ten pomalu a jistě tuhne. V mé tunelové vizi jen slyším z protějšího "rohu" trenéra: "Je to v pohodě, ten frajer je úplně hotovej. Ten je v takový křeči, že za chvíli sám odpadne." Načež moje hlava upřímně reaguje: "Ty vole, on má pravdu!". Nějak se mi podaří se dostat na nohy, abych si trošku vydýchal. Přemýšlím, jestli mám v tašce bílý ručník, protože teď by se hodilo, aby ho někdo mrsknul na před rozhodčího. Mám za sebou asi 90 vteřin a cítím se dost bídně. Moje mentální inventura dochází k závěru, že mám fyzičku ještě tak na 27,5 vteřiny, takže bych měl něco rychle vymyslet.

Zázrak přichází v podobě trenéra, který před chvílí hbitě zhodnotil moji kondici. Když ho totiž dále slyším křičet: "Cukni nahoru a jdu dolů. Nahoru a jdi dolů, dej double-leg!" svitne mi jiskřička naděje. Instruovat své svěřence má tu stinnou stránku, že to může slyšet i soupeř a připravit "counter" - protiútok. Přesně to dělám a podaří se mi chytit gilotinu, jdeme na zem a tam už se jen modlím, aby mi to tahání činek k něčemu bylo. Přichází odklepání a já si oddychuji.

Z tatami odcházím více v šoku než nadšený. Vím, že tímto jsem si zajistil minimálně jeden další zápas. Nakonec nastupuji dva. Jeden, ve kterém hned na úvod soupeř naskakuje páku na ruku, ze které se zázračně dostanu, aby mě následně krásně "uškrtil" nohama v tzv. triangle choke. V dalším se dočkávám i obávané porážky od holky, ale už jsem tak unavený, že je mi to docela fuk. Oproti bojovým sportům s údery mají ženy u grapplingu a brazislkého jiu-jitsu vysokou šanci na vítězství, stačí postupovat s rozumem a takticky. Což se v případě souboje se mnou i potvrzuje. Síla se hodí, ale není zde rozhodně stěžejním faktorem.

Grappling/BJJ je pro mě krásným sportem, při kterém lze pokořit soupeře bez toho, abyste ho museli nějak destruktivně zničit. Píšu museli, protože můžete. Ona totiž většina technik je o lámání jednoho či více kloubů najednou, takže samozřejmě to je efektivní i v sebeobraně a může to být brutální, ale ve sportovní variantě si vystačíme s podrobením soupeře. Zkušenost z jakéhokoliv turnaje, byť sebemenšího je skvělá, protože je to prostě něco jiného než sparing na tréninku. Chvalozpěvy na bojové sporty píšu každý druhý den a ani zde to není výjimkou. Bojové sporty jsou podle mě ten nejlepší způsob posilování těla i ducha a mě vzpomínka na můj první turnaj vždy zahřeje u srdce.