Emoční reakce pod kontrolou pomocí přerámování
Co je to realita? A je pro každého stejná? Vidíme sklenici poloprázdnou nebo poloplnou? Na tomto známém příkladu, který hovoří o dělení na optimisty a pesimisty, můžeme demonstrovat psychologický efekt určitého filtru, který ovlivňuje naše vnímání i následné reakce na různorodé skutečnosti. V psychologii se tento filtr nazývá anglickým slovíčkem "frame" (nejbližší překlad je pravděpodobně české slovo "rámec").
Naše identita a naše rámce
Tím nejdůležitějším je rámec, přes který se díváme na svou vlastní identitu. Kdo jsem, co světu přináším, co přináší svět mně? Jsem svéprávný a svobodný člověk nebo jsem oběť někoho, či něčeho? Nějaké zvůle osudu, krutého Boha, nefungujícího systému nebo zášti ostatních lidí? A nejde jen o to, jestli jsme pozitivní nebo negativní. Neexistuje jedno nastavení, jeden "filtr", který bychom totožně aplikovali všude. Každý jsme individuální osobou a na různé situace a zážitky můžeme mít rozdílné pohledy. Dostáváme se tak k nespočtu různých rámců, díky čemuž můžeme pochopit, proč lidé reagují naprosto odlišně na zdánlivě stejné události.
Jedna situace, dvě interpretace
Kromě toho, že naše "filtry reality" ovlivňují naše sebevědomí, je právě velmi podstatné, jak různé interpretace spouští emoční reakce. Představte si následující situaci. Máte vést firemní poradu a odprezentovat kvartální výsledky. Pro rozené extroverty, kteří žijí z pozornosti a milují nespočty upřených očí, to bude radostná událost. Naopak, pro úzkostné jedince trpící na trému bude úplně stejná situace noční můrou. Spouštěčem není přednáška, situace je to úplně totožná pro oba, rozdíl působí až naše přesvědčení a z toho plynoucí emoční reakce. Zatímco u člověka, který se těší, je jeho interpretace ve stylu: "Wow, teď se blejsknu, všichni uvidí, jak tomu rozumím a jak suprově umím přednášet." Naopak trémista se bude držet skeptického: "Určitě něco zapomenu, zakoktám se, nějak se ztrapním a nikdo ve firmě mě už nebude brát vážně. Budu vypadat úplně neschopný." Zatímco u prvního vyvolá představa přednášky nadšení a energii, u druhého úzkost a skepsi.V tomto případě nemůžeme rozdělit, co je a není pravda, protože stejně jako v případě sklenice zmiňované na začátku, je realitou obojí. Jedná se o poloprázdnou a zároveň poloplnou sklenici. Pokud se však zaměříme na naši subjektivní pravdu, je vždy lepší vybrat si tu variantu, která nás nabudí a motivuje, než tu, která nás uvrhne do strachu a úzkosti.
Reframing - Přerámování
No a jak na to? Pomocí techniky zvané "přerámování" (re-framing). Vraťme se k trémaři, který má mít přednášku. Místo přemítání nad tím, co vše špatného se může stát, lze vnímat situaci jako výzvu. "Ano, je to pro mě těžké přednášet, ale zvládl jsem to v minulosti a zvládnu to i dnes. Pravděpodobně mi bude horko a budou se mi potit dlaně, ale vím, že je to přirozená reakce a nebudu se toho děsit. Toto vystoupení mi pomůže vylepšit mé prezentační dovednosti a připraví mě na větší výzvy. Jde jen o malou prezentaci, když se přeřeknu nebo něco zapomenu, nic se nestane." Takto by mohl vypadat nový rámec, který de-stigmatizuje nervozitu a racionálně zdůvodňuje přínosy absolvování dané události. Změna našeho pohledu a přerámování není otázkou okamžiku a jedná se o dlouhodobý proces, který vyžaduje trošku úsilí.
První věcí, co můžeme udělat, je položit si následující otázky:
- Jak vnímám tuto situaci?
- Je možné, že má interpretace je zbytečně pesimistická a že daná událost přináší i určité příležitosti nebo pozitivní aspekty?
- Skutečně chci "dokrmovat" negativní emoce a cítit se ještě hůře?
- Jak vypadá pozitivní rámec, co mohu danou situací získat a kam mě to posouvá?
Jak se vyrovnat s neúspěchy?
Teď bych rád upozornil na jeden fakt. Nejde o to, abyste se stali fanatickými sluníčkáři a ignorovali všechny negativní scénáře. Někdo by totiž mohl říct: "Tak jsem šel udělat tu přednášku, měl jsem pozitivní rámec, bral to jako výzvu a pak jsem hodil fakt trapnej přeřek a všichni se mi akorát smáli. A musím říct, že můj pozitivní rámec mi byl úplně k ničemu a já jsem se cítil fakt na h*vno!". To se totiž reálně může stát. A zde se to trošku dostáváme do smyčky, protože jde opět o náš rámec, který aplikujeme na tuto negativní zkušenost. Vybereme si "Stalo se, jsem jenom člověk, všichni se pobavili a za týden nebudou vědět, že se něco stalo, protože každý má dost svých starostí." nebo "Bylo to příšerný, určitě si to každej bude napořád pamatovat a už mě nikdo nebude respektovat."? Zde ze zkušeností můžeme hovořit o tom, že první varianta je daleko pravděpodobnější, protože i titulní stránka novin se jednou stane včerejší a nikoho nezajímají včerejší noviny.
Dílčí neúspěchy, které vždy přijdou, je potřeba nebrat si příliš osobně a aplikovat na ně stabilní rámec. Naše podvědomí se náš snaží bránit před bolestí, proto když uvidíte na ulici hezkou holku, půjdete za ní a ona vás odignoruje nebo odmítne, naše emoce šílí a snaží se nám nalhat, že "asi nejsem dost dobrý". Přitom neznáme rámec druhého člověka, nevíme, jestli daná holka zrovna nepospíchala, nemá sociální fóbii, má jen špatný den nebo cokoliv jiného. Její odmítnutí není žádné objektivní hodnocení našeho já nebo hodnoty, kterou máme. Vždyť ona nás vůbec nezná! Neúspěchy jsou jednou z věcí, která se nás falešně snaží vykolejit z našeho rámce, naše podvědomí se chce vyhnout bolestivému růstu, chce abychom zůstali v komfortní zóně a zachovali status quo.
Náš versus cizí rámec
Celý náš život provází nekonečný boj s naším podvědomím a pokud to máme ještě trošku zkomplikovat, tak nebojujeme jen s rámci našeho vlastního "pohodlnějšího já", ale často přebíráme a soupeříme s rámci ostatních lidí. Určitě už jste se někdy setkali s nějakých ultra "negáčem", který dokázal zkazit náladu všem kolem už jen svou přítomností. Ale vraťme se ještě k tomu oslovení nějaké holky. Vezměte si, že jste hodně empatický člověk, který často přebírá rámce ostatních a jdete oslovit holku, která vás zaujala na ulici. Ona se celá rozzáří, vylíčí vám, jak ji vždycky mrzelo, že se lidi už jen tak nebaví. Proběhne příjemný dialog, vyměníte si kontakty, ona vás ujistí, že jste jí fakt potěšili, a že by bylo fajn, kdyby víc lidí takto jednalo. Jako senzitivní člověk přebíráte rámec naprostého optimismu a mnohem radostněji a uvolněněji oslovíte kohokoliv jiného. Aplikujete filtr reality toho, že komunikace mezi lidmi, i těmi cizími, je naprosto normální a přirozená věc. Uvěříte tomu, že jste udělali správnou věc. Ale co kdyby byl průběh jiný? Co kdyby daná slečna nebyla vůbec příjemná, ale naopak se na vás obořila, co si dovolujete jít mluvit na cizího člověka a začala vás poučovat, jak je to obtěžující a nevhodné? Pravděpodobně byste se rychle ztratili a nekonečně si opakovali, jaký debilní nápad to byl, a rozhodně byste radostně neběželi to zkusit jinde. Stejná akce, rozdílná reakce. Neříkám, abyste nebyli empatičtí, ale je dobré si uvědomit, že nemusíme okamžitě měnit svůj postol na základě názoru někoho jiného. Uvědomění, že má někdo jiný rámec, nám dává možnost ponechat si odstup a racionálně se rozhodnout, jestli jejich rámec ovlivní ten náš. Ovlivňování a přebírání rámců je téma na samostatný článek, proto tuto kapitolu uzavřeme konstatováním, že úspěšně ovlivňují charismatické osobnosti, které svému rámci skálopevně věří.
Na závěr se hodí shrnout, že než se z něčeho začneme hroutit, je dobré si udělat "dva kroky zpět" a zkontrolovat, jestli vidíme celý obrázek nebo nám naše filtry ukazují jen temné zákoutí mnohem větší scény. Uvědomění si zúženého pohledu na věc je prvním krokem k odlišné interpretaci a ta vyvolává emoční reakci. Nemučme se negativními pocity jen proto, že si myslíme, že naše negativní přesvědčení jsou neměnná. Jen my sami si volíme své "filtry reality".